Skotsko, rodina a další přírodní katastrofy

"Teryy, vezmi nás s sebou do Skotska!" Tahle zdánlivě nevinná věta dala vzniknout rodinné dovolené, která vlastně dovolenou vůbec nebyla. Čekalo nás náročných devět dní pospolu plných peprných nadávek při řízení na levé straně silnice, zablokovaných zad, překládání každého slovíčka do angličtiny a skoro tří dnů nepřetržitýho deště. 

Musím ale přiznat, že se nestačilo zeptat jen jednou. Moji mamku to stálo pár měsíců přesvědčování a smlouvání, abychom s přítelem kývli na to, že vezmeme celou rodinu na menší roadtrip po Skotsku. Jelo nás celkově sedm - já, přítel, oba jeho rodiče, moji rodiče a můj brácha.

Když jsme nakonec souhlasili, že se uprostřed horkého a mnou milovaného léta rozjedeme do jedné z nejdeštivějších destinací v Evropě, měla jsem podmínku, že celý výlet nebudeme plánovat jen já s přítelem, ale "úkoly" si hezky rozdělíme. Já zařídím letenky, přítel ubytování, moji rodiče domluví půjčení auta a přítelovi rodiče zase mrknou, jak bychom těch devět dní vlastně mohli strávit. Dopadlo to tak, že jsme s přítelem zařizovali letenky, ubytování, půjčení auta a rozplánovali všechna místa, kam se podíváme. Stala se z nás taková amatérská cestovní kancelář.

"Fajn," řekla jsem přítelovi, "ale jeden náznak stížnosti ve stylu 'Tohle není to, co jsme si představovali. Proč jsme raději nejeli tam nebo tam?' a obracím se na patě a jedu zpět domů." 

To se naštěstí ani jednou nestalo a všichni účastníci zájezdu bez řečí šlapali kamkoliv, kam jsme se rozhodli jet. A dokonce se jim všechna místa i líbila. Minimálně si netroufli tvrdit něco jinýho.

Ještě předtím, než jsme začali cokoliv zařizovat, nastal první problém - najít společný termín. Pokaždé, když jsem navrhla nějaký datum, tak to někdo zavrhl s odůvodněním jako;

"To je zrovna období daní."

"V práci mi dají dovolenou jen během letních prázdnin."

 "Jedeme už někam jinam." 

A pak jsem přišla já a řekla "Letenky v tom termínu stojí sedm tisíc, zas tak moc do toho Skotska nepotřebuju jet."

Nakonec se nám ale podařilo domluvit datum, který nám všem vyhovovalo. A tak se všech nás sedm nacpalo 1. července ve dvě ráno do minivanu, abychom vyrazili na naše malé dobrodružství po Skotsku.

Edinburgh aneb vítejte v Ed-in-bruh 

Náš mini roadtrip začal v hlavním městě Skotska, kde se z českého Edinburghu stává britský "Edinbra". Tou dobou dosahovaly teploty v Česku ke čtyřiceti stupňům, takže skok do dvacetistupňovýho Edinburghu byl razantní, ale k mýmu překvapení, příjemný. 

Edinburgh jsem naposledy navštívila ještě během vysoké školy, kdy jsme sem jeli na field trip. Tou dobou tu zrovna pracoval i bývalý spolužák ze základky, a tak jsme se rozhodli sejít. Dnes si z toho vybavuju pouze dvě věci: výšlap na snad největrnější kopec v celým Skotsku, Arthur's seat, a přiťuknutí si dvanáctiletou skotskou whisky Glenfiddich v baru.

O deset let později se historie trochu opakovala. Zrovna jsem přecházela přechod a ukazovala ostatním náš cíl, kavárnu s výběrovou kávou, když jsem uslyšela, jak na mě někdo s pobavením v hlase volá "Terko?" Když jsem se otočila, stál tam spolužák ze základky. A shodou okolností dobrý kamarád toho, se kterým jsem se v Edinburghu setkala při poslední návštěvě. Na panáka jsme sice nezašli, ale té absurditě jsme se aspoň společně zasmáli, než nám oběma blikla na semaforu zelená.

Po náročné noční cestě jsme si s rodinkou příjezd zpříjemnili full english breakfast, i když tady by se spíš hodila full scottish breakfast. Sedli jsme si do jedné z malých místních kavárniček s příjemnou obsluhou. Měla jsem tak dobrou náladu, že mi ani moc nevadilo, když mi ta obsluha (snad omylem) shodila talířky od kávy na hlavu. Jako omluvu jsem při odchodu dostala pár buchtiček zadarmo, čímž se trefili přesně na moji notu a hezky mě uchlácholili.

Edinburgh nás uchvátil hned při prvním pohledu na hrad, který stojí na skále pojmenované Castle Rock. Z každé uličky dýchá kus historie. V různých částech centra jsme narazili na Skoty oblečený v typickým kiltu a hrající na dudy (na zvuk dud jsme po třech dnech strávených v Edinburghu začali být všichni alergičtí). Při procházce po Royal Mile, která se táhne od hradu Edinburgh až po Holyrood Palace, nás lákaly k zastávce obchůdky se skotskou bavlnou, místní whisky nebo vtipnými suvenýry. Hemžilo se tu taky typickými pubs (hospody), kde jsme vyzkoušeli jedno z nejtradičnějších skotských jídel, Highlander's chicken. Zároveň bych město popsala jako útulný. Hlavně proto, že oproti Londýnu se dá všude dojít pěšky, nic není daleko a všechno v klidu projdete za dva dny. 

Začátek společné dovolené vypadal dost slibně - přes den jsme chodili po Edinburghu a objevovali jeho atmosféru, večer jsme zase společně popíjeli v obýváku a s přítelem jsme postupně ostatním odkrývali další plány roadtripu.

Kromě incidentu s čajovými talířky, které přistály na na mé hlavě a jednoho odpoledne, kdy jsme chodili s kafem v ruce od jednoho parku s nápisem 'pouze pro rezidenty' ke druhýmu, tak návštěva Edinburghu proběhla poklidně. Kdybychom po těch třech dnech letěli zpátky do Česka, všichni bychom přijeli v dobré náladě, odpočatí a stále plní nových zážitků. Kdyby jen. 

Začti se do dalších příběhů