Roadtrip po Itálii - tři tváře severní Itálie

Poslední etapa cesty po Itálii nás zavedla přes lesnatou krajinu Emilia Romagna, k luxusnímu Lago di Como a nakonec zpět tam, kde to všechno začalo - do Dolomit. Severní Itálii jsme tak ochutnali naposledy, a hned ve třech naprosto odlišných podobách. Dodnes se nemůžu rozhodnout, která mě uchvátila nejvíc.

Emilia Romagna s italskou nonnou

Při příjezdu nás uvítala malá, roztomilá babička, italská nonna, která neuměla ani slovo anglicky. Alespoň jsem měla šanci konečně zužitkovat svoji italštinu z Duolinga a, světe div se, moje italské znalosti stačily na to abych s nonnou probrala historii vily, kde jsem se naučila italsky, kam jsme zatím s přítelem po Itálii cestovali i to, jestli budeme moct využít její cucina na vaření. Říkám si, že kdybych se někdy rozhodla do italštiny opravdu obout, tak se ve vile ubytuju alespoň na měsíc a každý den si budu s nonnou povídat. Pak bych odjížděla zpět do Česka s úrovni italštiny minimálně B2. 

Nejvíc se mi na regionu Emilia Romagna líbilo to, jak se oproti Toskánsku změnila struktura krajiny. V kontrastu s vrchovatými Dolomity a skoro vyprahlému Assissi překypovala Emilia Romagna zelení a díky vyvýšenému umístění vily nabízela i krásný výhledy do okolní krajiny. Tady byl přítel ve svým živlu - všude kolem lesy, zarostlé louky a mírné kopce. Jako správný dobrodruh mě tak jeden den vytáhl na procházku po okolí. Vrátila jsem se s durch promočenými botami, protože během výletu začalo pršet. Pokud by to náhodou nestačilo, déšť padal i několik předešlých dní, takže všechny místní louky se proměnily v močály, o kterých člověk nevěděl, dokud do nich nešlápl a noha se mu neponořila do vody až po kotník. Na ubytování jsem se vrátila promrzlá až na kost, hladová a zbědovaná. Nechci přítelovi křivdit (i když mám pravdu), ale v tomto stavu se vracím v 90 % jeho "skvělých" nápadů na výlet. Buď mi to dělá naschvál, nebo má jen perfektní čuch na ty nejnáročnější pěší cesty. Doufám v to druhý. 

Oslava narozenin u Lago di Como

Naštěstí (pro mé přežití i mých bot) nás čekala mnohem příjemnější zastávka - Lago di Como. Bydleli jsme v severovýchodní části jezera v apartmánu jako vystřihnutým z katalogu cestovní kanceláře. Výhled z obývacího pokoje vedl přes balkon přímo na jezero. Tady mi ta ranní espressa chutnala stejně dobře, jako na kopretinový zahradě v Toskánsku.

U jezera Como jsme strávili opravdu jen chviličku (dvě noci), ale pobyt bych popsala jako "short and sweet". Ještě o to víc, že tady přítel slavil narozeniny. Romantická večeře s výhledem na jezero a skleničkou prosecca tak nepředstavovalo jen turistické klišé, ale opravdu zasloužený zážitek. Jako součást dárku k narozeninám jsem ho chtěla vzít i na prohlídku Villy del Balbianello, kde se natáčely ikonické scény z filmu Star Wars a James Bond, ale jeho tahle "turistická past" odradila potom, co zjistil, že vstup do vily je placený. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere, že?

I tak si myslím, že si přítel tyhle narozeniny opravdu zapamatuje, protože při přejezdu autem od Lago di Como na sever ho úplně poprvé zastavili carabinieri a nejenže nedostal žádnou pokutu, ale dokonce mu ještě popřáli k narozeninám. Grazie mille!

Dolomity na rozloučenou

Naší úplně poslední zastávkou byly opět Dolomity, kde jsme celý náš roadtrip zakončili. Vím, že už vás možná nudím popisem ubytování na každém místě, ale tentokrát to musím opravdu zmínit - může vám to pomoct při plánování vaší dovolené v Dolomitech. Typ ubytování se jmenuje Agroturismo a je to více méně soběstačný a udržitelný způsob ubytování. Náš se na první pohled tvářil jako obyčejný rodinný penzion. Rodina, která penzion provozovala, tu opravdu i žila. Vlastnili i kozu, slepice, pár krav a vlastní zahrádku, kde v létě pěstovali zeleninu a ovoce. K výdělku z ubytování si tak přivydělávali i prodejem domácí marmelády nebo vajíček. Do našeho dřevěného apartmánu jsme se okamžitě zamilovali. Třešničkou na dortu byl čokoládový Lindor bonbon, který na nás čekal na polštáři při příjezdu. Styl a lokace penzionu byli opravdu perfektní - přímo v horách, na okraji jedné z vesniček, v údolí hor. Kdo by tam chtěl strávit třeba i Silvestr, tak mám pro vás smutnou zprávu - na tento rok už mají plno.

Náš první výšlap vedl na viewpoint Cadini di Misurina, který se nachází nedaleko slavného pohoří Tre Cime. V hlavní sezoně tu stojí fronta lidí na fotku, ale na začátku května jsme tu kromě jednoho dalšího páru byli jediní. Dosyta jsme se pokochali výhledy a udělali si fotek tolik, kolik jsme chtěli (čtěte já donutila přítele, ať mi udělá fotky ze všemožných úhlů a vzdáleností). 

Kromě doporučení na ubytování vám dám i tip na obuv; rozhodně nejsou vhodný látkový boty na běhání s hladkou podrážkou. Teda pokud vrcholky pohoří stále neleží pod peřinou sněhu. Od určitého kilometru vypadalo naše stoupání tak, že přítel šel přede mnou a vyšlapoval mi stopy do sněhu, do kterých jsem potom opatrně našlapovala já, abych neuklouzla. I když to dost pomohlo, kvalitním botám na pěší turistiku se to nevyrovnalo a já se tak po většinu strmé cesty na vrchol musela škrábat po čtyřech. No prostě klasická holka z města.

Na cestě zpět to chtěl přítel vzít druhou stranou hřebenu. Když ale uviděl moje (opět) promočený boty a mě zoufale se lepicí na skálu kvůli strachu z výšek, naštvaně řekl, že se obrátíme a půjdeme stejnou cestou zpátky. Jen jsem si s úlevou oddychla a po cestě dolů nad každým výhledem prohlašovala "tady je to neuvěřitelný". Nedostávalo se mi ale žádné odpovědi a když jsem po přítelovi po očku mrkla, zjistila jsem, že nasupeně dusá po pěšině dolů. Hned mi bylo jasný, že je na mě asi naštvanej, což se mi jen potvrdilo, když na mě nepromluvil ani slovo až k autu. Překazila jsem mu totiž jeho dobrodružnou cestu zpět. Nemá to se mnou jednoduchý.

Další den jsme si naplánovali celodenní výlet k horskému jezeru Lago di Sorapis, který opět ozkoušelo můj strach z výšek. Všem, kdo mi budou radit, že překonám svůj strach právě tím, že polezu na vysoký rozhledny a další místa odseknu, že si ty rady můžou strčit někam, protože já se už roky škrábu na každou vysokou blbost, ale pokaždé, co shlédnu z té výšky dolů, jsem pořád úplně stejně pos*ana.

Nicméně jsem se tentokrát pochlapila a ten dvouhodinový výšlap k jezeru podél srázu zvládla. Možná by lidi měli na sociálních sítích víc ukazovat i cestu k těm nádherným místům v Dolomitech, ne jen tu "hezkou" část. Nebudu ale úplnej hnidopich a řeknu, že ten výšlap za to fakt stál! Odměnou nám byl pohled na naprosto azurový jezero a díky tomu, že jsme vyšli v osm ráno, tu krásu s námi obdivovala jen hrstka turistů.

Poslední místo, o kterým jsme tak nějak tušili, že bychom ho neměli vynechat, i když představuje jedno z nejprofláklejších turistických lákadel v Dolomitech, bylo Lago di Braies. Neměli jsme ale zájem zaplatit 50 euro za pár fotek na lodičce. K jezeru jsme tedy došli až okolo šesté večer, kdy davy turistů s foťáky už dávno odešly a lodičky stály hezky zakotvené jedna vedle druhé. Dopřáli jsme si tak mnohem příjemnější a autentičtější zážitek; jezero jsme obešli z jedné strany a po cestě potkali jen pár turistů, kteří se na nás usmívali se stejným vědoucím výrazem, který říkal "Udělali jsme dobře, že jsme sem přijeli až večer, že?".

Cesta po Itálii nám zabrala celkem 22 dní, projeli jsme 19 míst, spali na 7 ubytování a vypili tolik káv, že bych je nedokázala spočítat ani za rok. Byl to neuvěřitelný zážitek, výzva a zkouška zároveň; především toho, jestli spolu s přítelem zvládneme tři týdny přežít. Já jsem si ale opět potvrdila, že Itálie je moje spřízněná duše.

Začti se do dalších příběhů