Všechny cesty vedou do Říma, ale ta nejlepší vede přes Budapešť - 2. část

Hned na úvod vám dám jednu radu. Nejezděte do Říma v období vánočních svátků, a už vůbec ne na Silvestr. Z hlavního města Itálie se stává jeden velký karneval pro turisty.

Nápad oslavit příchod nového roku v hlavním městě Itálie s vámi bude sdílet dalších stovky a stovky turistů. Takže místo toho, abyste si užívali těstoviny Carbonara v poklidné restauraci za rohem od Piazza di Spagna, mačkáte se před Španělskými schody a snažíte se prodrat na druhou stranu náměstí, abyste se mohli před tou lavinou rozjařených turistů schovat v úkrytu svýho lehce předraženýho Airbnb. Realita na míle vzdálená od scénky ze seriálu Emily in Paris, kde si ona, sedící na la Scalinata Spagnola, vychutnává atmosféru Říma a taky místního Marcella. A to tam vlastně ani vůbec sedět neměla, jelikož je to zakázaný pod pohrůžkou pokuty. Poděkovat můžete unaveným turistům, kteří si místo sednutí v restauraci nad talířem poctivé italské pizzy raději spočinuli na právě zmíněných schodech (prosím, jestli si něco odnesete z tohoto článku, ať je to tato věc - nebuďte neohleduplní a nadutí turisti, kteří nerespektují místní pravidla a obyvatele města).

Z Budapeště jsme tedy s přítelem putovali dál do Říma (to zní jako bychom se vydali na křížovou cestu - maximálně tak s jednou Křížovou), kam jsme dorazili 30. prosince, den před Silvestrem. Poslední den v roce (tedy 31. prosince, aby si někdo nemyslel, že jsem úplně tupá) jsme začali cinknutím se - teda si - italským proseccem odlehčeným pomerančovým džusem (nejsme přece žádní alkoholici abychom si dali čistý alkohol hned z rána). Počasí nám přálo, alespoň já jsem si na azzurro, sluníčko a 15 stupňů v prosinci rozhodně nestěžovala, a tak jsme vyšli do ulic, abychom se nechali omámit novoročním veselím. Procházeli jsme ulicemi Říma, obezřetně se vyhýbali turisticky oblíbeným částem města a na cestu se posilňovali alkoholem - já pokračovala proseccem, přítel se vybavil několika lahvemi piva Moretti. Postupně jsme i my zapadli do škatulky rozjařených turistů, ale jelikož tou denní dobou byla opojená alkoholem i většina místních, zdálo se, že tentokrát nás vzali na milost. Původně jsme si chtěli udělat romantickou procházku kolem Tibery, nakonec to ale dopadlo tak, že jsme procházeli nějakým kanalizačním úsekem jednu úroveň pod ulicemi a občas to vypadalo, že jsme spíš vstoupili do obýváku bezdomovce, než že bychom obkreslovali tok největší řeky v Římě. I tak jsme ale z cesty nesešli a pokračovali dál, přece jen jsme nikam nespěchali, po cestě se smáli všemu a vlastně ničemu a čas od času zastavili v nejbližším obchodu, abychom doplnili naše alkoholické zásoby.

Nový rok jsme chtěli přivítat na vyhlídce, odkud je vidět celý Řím a stejně tak všechny i fuochi d'artificio. Jméno vyhlídky vynechám, abych nepřispívala k masovému turismu (kdo ale chce, snadno si vypídí místo na mém Instagramu). Než jsme došli na místo, odkud jsme chtěli pozorovat ohňostroje, začalo se stmívat. Tou dobou se už nálada všech lidí pozvedla a s ní i jejich morální hranice. Někteří se už dlouho před půlnocí potáceli po ulicích, jiní zase ve skupinkách vesele zpívali, většinou až moc hlasitě a rozhodně falešně. Nic z toho mi zas tak nevadilo, až na jednu věc, která mi, kromě mých uší, drásala i nervy; byly to petardy vybuchující okolo mě. Nejsem proti ohňostrojům (i když jako věrná pejskařka bych měla být), nejsem ani proti prskavkám, rachejtlím, světlicím a dalším nesmyslům spojeným s oslavami Nového roku. Ale co mi přijde opravdu zbytečný - a co si budem, dost nebezpečný - jsou petardy. Co je tak super na tom, že mi metr od uší vybouchne něco, co dělá šílenej randál a to hlavní - pěkný světýlka - to úplně postrádá? TO.PROSTĚ.NEPOCHOPÍM.

Po cestě na kopec na nás útočily pomalu na každým rohu a s blížícím se večerem se to jen stupňovalo. Hlavně když jsme obcházeli hradby, abychom se dostali na vrchol a ti bezohlední lidi házeli petardy ze zídky přímo na nás dolů. A tak jsem, značně nabuzená alkoholem, výhružně ucedila skrz zuby, že jestli mi někdo hodí ještě jednu petardu před obličej, moje nervy vybouchnou stejně jako ta petarda. Nechtěla jsem kazit náladu a jakkoliv jsem si chtěla novoroční výlet v Římě užít, měla jsem v plánu vrátit se domů nepopálená a se všemi prsty na rukou i na nohou. Postupně jsme se okolo útočících petard proplížili až na vyhlídku a našli si místo s pěkným výhledem. Usazení na zídce jsme pozorovali ruch města, šampaňské s plastovými skleničkami mezi námi čekalo na otevření. Byl to opravdu krásný moment (skoro jako vystřihnutý z Emily in Paris), dokud ani ne dva metry od nás přistála petarda a s hlukotem spustila svoji palbu. Otočila jsem se za zvukem, uviděla postaršího pána, který se spokojeně usmíval na zapálenou petardou. Brzo ho měl ale úsměv přejít, protože neměl tušení, že právě odstartoval výbuch jiné petardy. 

Přítel ani nestačil zareagovat, když jsem vystartovala ze zídky, skočila těsně k pánovi a začala na něj chrlit nadávky, který se ve mně hromadily celej večer; začala jsem mu hubovat, co to sakra dělá, proč sem hází tu petardu, jestli mu nedochází, že to je sakra nebezpečný, proč si to nehází na vlastní zahradě, proč tady do obličeje ostatních lidí, ale hlavně mýho obličeje (!), jestli se mu to tak líbí, tak ať s tím zůstane na vlastní zahradě... Pán asi takovou reakci na zkrácení svého čekání na půlnoc nečekal, a tak jen vyjeveně koukal a nic neříkal. Do mých nadávek ale skočila Italka (nejspíš vnučka pána), která se vklínila mezi svého dědečka a mě a začala mi to vracet stejnou kartou; co si to jako dovoluju, že jsem jen blbá turistka, že když se mi to nelíbí, nemám tady co pohledávat, že nás tady turisty nechtějí a ať táhnu zpátky domů. Její reakce mě ale nezastrašila, spíš přilila olej do ohně a v podstatě to, co jsem křičela na pána, jsem začala křičet i na ni. Situace asi nevypadala moc dobře, protože se do toho vložil můj přítel, který je skálopevný flegmatik a dokáže se slovy vymluvit z čehokoliv. Začal Italce, která měla rozhodně vášeň v krvi, domlouvat, že se jen bojíme, když ta petarda padla tak blízko nás, že to není úplně příjemný a že vlastně jediný, co chceme, co určitě všichni chceme, je užít si fajn večer. Italka, stejně jako já, se ale nedala zastavit, takže to chvíli vypadalo asi nějak takto:

Já, na Italku: Vždyť to hodil jen kousek od nás! Co si jako myslel! Je to nebezpečný a dělá to jen bordel! 

Přítel, na Italku: Ona to myslela dobře, víte... Šťastný Nový rok? 

Italka, na mě: Táhni zpátky domů, turistko, stejně vás tady nechceme!

Italka, na přítele: Šťastný Nový rok!

Jak to nakonec dopadlo? Přítel uklidnil mě, starší pán, kvůli kterýmu to vlastně celý začalo, zase tu Italku a na konci jsme si vlastně všichni popřáli Šťastný Nový rok a v dobrým (víceméně) se rozešli. Jestli jsem udělala zbytečnou scénu a byla až moc zlá? Možná ano. Každopádně po tomto střetu už nikdo na vyhlídce žádný petardy kolem neházel, maximálně z té zídky dolů. Tak si to přeberte, jak chcete.

Zbytek večera i noci už proběhl bez dramat (přijde to jenom mně, nebo tuto větu říkám ve svých článcích opravdu často?), s přítelem jsme si užili nádhernou podívanou na ohňostroje, jak nad celým Římem, tak i přímo na vyhlídce, skamarádili se se dvěma signoras, které nás naučili říct italsky Šťastný nový rok - Buon Anno - a přiťukli si šampaňským. Já tajně doufala, že jsem tímto činem trochu vybalancovala svoji italskou karmu. Zpět na ubytování jsme se protahovali římskými ulicemi, ze kterých se stala jedna velká párty, kde se všichni z klubů a barů přesunuli ven, aby mohli slavit příchod nového roku společně.

Cesty do Říma jsou nevyzpytatelné, v Říme ještě nevyzpytatelnější

Jak už to tak bývá, 1. ledna jsme se probudili trochu pošramocení, ale ne natolik, abychom zůstali ležet polomrtví pod peřinami po zbytek dne. Tak jsme s přítelem vymysleli plán, podle nás geniální; zajdeme si do parku Villa Borghese jen kousek od nás, kam nechodí tolik turistů a uděláme si ozdravovací a klidnou procházku. Vyšli jsme a po cestě se stavili do kavárny Sciascia Caffé na bezkonkurenčně to nejlepší espresso, jaký jsem kdy pila. Kdo by tušil, že spojením kvalitní čokolády a poctivé kávy může vzniknout ten nejlahodnější nápoj na světě?

S espressem v krvi a crossaintem v žaludku jsme dorazili na okraj parku. Když jsme udělali ten první krok mezi rušnými ulicemi a parkem, jako by z nás v tu chvíli spadlo napětí a my věděli, že jestli jsme zvládli dojít až sem, zvládneme se probojovat celým zbytkem dne. Ušli jsme pár kroků, když jsme v dálce zaslechli dunění. Okamžitě jsme pojali podezření, že ta procházka parkem tak klidná nebude. Zvuky se stupňovaly, až jsme uviděli to, čeho jsme se obávali; zrovna v ten den, nejspíš k oslavě Nového roku, pochodovala skrz celý park hudební kapela s bubny, trumpetami, flétnami, cimbály a všemi ostatními instrumenty. Prostě těmi, který jsou to poslední, co chcete slyšet, když máte lehkou kocovinu. Pokaždé, co hudebník švihl paličkou do bubnu jsem měla pocit, jako kdyby tím bubnem byla moje hlava a on do ní nekompromisně a v pravidelných intervalech třískal tou svou paličkou. Tolik k naší plánované, klidné procházce mimo lidi, davy a hluk Říma. Aspoň, že ten park byl fakt pěknej. Ale tu italskou karmu jsem si z předešlé noci nejspíš tolik nevylepšila. 

Začti se do dalších příběhů