Náš pobyt v Toskánsku bych popsala jako jedno velký romantický klišé - staré vily, linoucí se kopce s vysokými stromy, vinice za každým rohem a ta nejpoklidnější atmosféra, kterou byste jinde jen těžko hledali. Po nekonečných pět dní jsme se ocitli někde mezi filmovými kulisami Pod toskánským sluncem a Jíst, meditovat, milovat.
Toskánsko nás jednoduše uvítalo scénou jako vystřiženou z filmu - starodávná vila zalitá večerním sluncem, zahrada posetá kopretinami a výhled na okolní kopečky a další domy, které tu stojí už od nepaměti. Nešlo to jinak, než si přiznat, že jsme se právě ocitli v ráji na zemi. Nepřeháním. Jediný, na co jsme se ten příjezdový podvečer zmohli, bylo prozkoumání vily, která nesla jméno La Chiara di Prumiano, a popíjení vína v zahradě. Možná to bylo díky celé atmosféře, vínu, nebo skutečnosti, že se nám od začátku stalo tolik přešlapů a nic nás nemohlo už překvapit, ale až v tuto chvíli jsme si začali náš roadtrip užívat plnými doušky.
Po týdnu neustálého objevování, balení a přesouvání se z jednoho místa na druhý jsme si chtěli spočinout a pořádně si vychutnat toskánskou idylku, a podle toho jsme si i naplánovali den. Ráno jsme začali italskou kávou, odpoledne strávili procházením se po okolí a večer jsme vyrazili do nedaleké vesničky na večeři. V restauraci nás usadili ke stolu a zrovna jsme se prokousávali menu v italštině, když dovnitř vstoupily dvě hogo-fogo slečinky v čele s rádoby italským mafioso. Svým vzezřením okamžitě upoutali pozornost všech v restauraci, včetně jednoho pikolíka a majitele restaurace, kteří k nim okamžitě přispěchali. S přítelem jsme po nich chtě nechtě každou chvíli pokukovali - zaprvé proto, že seděli hned u protějšího stolu a zadruhé protože bylo vtipný vidět kontrast mezi nimi, oháklými jako do michelinské restaurace, a rodinku turistů ve zpocených trikách a džínách o stůl vedle. Místo večeře plné romantických vyznání jsme se tak celou dobu bavili pohledem na scénku před námi; jak pikolík neúnavně běhal okolo jejich stolu, jak každých pět minut přišel majitel, aby se ujistil, že je vše podle jejich představ, jak se slečinky tvářily důležitě i při nabírání špaget na vidličku a jak mafioso svým vystupováním okatě hlásal, že kdyby chtěl, mohl by si nás všechny koupit. Celý to představení jsme si zpříjemnili lahvinkou vína, po jejímž dopití jsme vesele naskočili do auta a řídili zpět do naší klidné vily uchlácholení vědomím, že se neřadíme ani do škatulky italské smetánky, ani nevkusných turistů. I když, při odchodu z restaurace jsme zjistili, že ta restaurace opravdu je součástí michelinského průvodce. Kdo z nás byl teda nakonec nevhodně oháklý, hm?
V nadcházejícím dni jsme chtěli navštívit dvě známá města Toskánska, Greve in Chianti a San Gimignano. Greve in Chianti mi samo o sobě tak zajímavý nepřišlo, kromě trhů, které tu probíhaly každou sobotu a vyhlášeným červeným vínem. Já ale červenýmu vínu moc neholduju, takže jsme si tady v podstatě dali jen kafe a jeli dál.
San Gimignano byla ale úplně jiná písnička. Fakt každýmu, kdo chce víc cestovat, dám jednu radu - prosím vás, když někam pojedete, zjistěte si dopředu, jak moc je to místo oblíbený u turistů, kdy má největší návštěvnost a tomu přizpůsobte čas (ráno/večer) i den návštěvy (pracovní den/víkend). Taky je dobrý si uvědomit jednu věc - jestli je to na Instagramu, není to "hidden gem". Přesně všechno to, co jsem právě vyjmenovala, jsem neudělala. Opravdu jsem si myslela, že jsem na Instagramu našla turistům skrytý místo. Ale už při parkování auta mi bylo jasný, že to nedopadne dobře. Jestli je jedna věc, co přítel z morku kostí nesnáší, tak jsou tou hojně navštěvovaná turistická místa a fronty. A ukecaní lidi, ale to sem teď nepatří.
Proč je San Gimignano tak populární? Může se pyšnit svým jedinečným historickým centrem z 11. století. Proto je středověká zástavba zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO. Když si k tomu přičtete fakt, že jsme sem přijeli o víkendu, v sobotu, a ještě po obědě, dokážete si představit ten dav lidí, který se skrýval za hradbami. Ani já, ani přítel jsme nepromluvili, když jsme procházeli branou, která vedla do historické části. Přítelova obrana na tyto situace je co nejrychleji si proklestit cestu davem a odjet pryč. To byl přesný opak toho, co jsem chtěla dělat já. Usoudila jsem, že nejlepší taktikou bude zpomalit na tempo ostatních lidí, kochat se výlohami obchůdků, vyfotit si všech 15 věží, díky kterým si tohle místo vysloužilo přezdívku "Toskánský Manhattan", a možná si i vystát frontu na tu zmrzlinu. Jelikož se naše taktiky naprosto rozcházely, začal v nás obou bublat vztek; přítelovi vadili loudající se turisti, včetně mě, a taky to, že si všechno fotím. Já jsem zase byla naštvaná, že v sobě nedokáže najít ani špetku trpělivosti, abychom si tak krásný místo v klidu prošli a že nám kazí celý zážitek kvůli své prudérní náladě. K tomu všemu jsme oba dva měli šílený hlad a mně se ještě chtělo na záchod. Dopadlo to tak, že jsem si rychle pofotila několik částí města, hlad jsme zaplácli předraženou, a ne moc dobrou pizzou, a naštvaní na toho druhýho jsme oddusali zpět k autu. Po cestě zpátky v autě ani jeden z nás nepromluvil, já se nasupeně koukala z bočního okýnka ven a přítel se až moc podezřívavě soustředil na cestu. Ani po příjezdu do vily se nálada nezlepšila. Už jsem to nemohla vydržet, a tak jsem si udělala kafe a šla si sednout na zahradu, kde jsem měla v plánu nasát klid z okolní přírody. Přítel vybral jinou taktiku a šel si zacvičit. Už to vypadalo, že tak bude vypadat zbytek dne, možná i roadtripu. Naštěstí nás ale zachránila večeře v podobě domácích italských těstovin a vychlazený víno, nad kterým jsme si vše vyříkali. Díky Bože za italskou kuchyni!
Poučeni z chyb předešlýho dne jsme další ráno vstali brzo, abychom v Sieně byli ještě předtím, než sem dorazí autobusy plných natěšených turistů. Do hlavního města provincie Siena jsme dorazili v 9 ráno a díky tomu jsme měli úzké, historické uličky jen pro sebe. Jako první jsme zašli na náměstí Piazza del Campo, kde se konají známé dostihové závody Palio di Siena. Odtud jsme pokračovali na Piazza del Duomo se slavnou katedrálou Duomo di Siena. Tu jsem si zvládla zvěčnit bez lidí, jen s místními strážníky postávajícími před vstupem do katedrály. Původně jsme plánovali navštívit vnitřek katedrály hned z rána, abychom se vyhnuli odpolednímu návalu návštěvníků. Aby se nám ale náhodou den nevydařil až moc, otevírací doba začínala až v poledne. Zklamaně jsme tedy odešli od zavřeného vstupu a šli si alespoň koupit předem vstupenky.
Mezitím jsme si prošli zbytek města; v místní kavárně jsme si dali povinné ranní espresso oslazené o typickou sienskou sušenku ricciarelli, kterou jsme vzápětí vychodili na schodech k vyhlídce Facciatone s výhledem na celou Sienu, včetně věže hlavní katedrály i věže Palazzo Pubblico. Procházku jsme zakončili obědem v nenápadné, ale naprosto výborné osterii. Cesta zpět ke katedrále vedla nedaleko jednoho kostela a jelikož já i přítel rádi prozkoumáváme jejich vnitřní zdobené prostory, rozhodli jsme se udělat ke kostelu malou odbočku. Vstup dovnitř nám ale blokoval hlouček postávajících lidí a za bránou dokonce stáli duchovní. Vypadalo to, že na něco čekají a protože nám zvědavost nedala, rozhodli jsme se chvíli počkat s nimi. Několik minut se nic nedělo, ale potom k bráně přijelo pár aut. Z jednoho auta vystoupil kardinál v doprovodu několika bodyguardů. Ruku do ohně bych za to nedala, ale tak se stalo, že jsme v Sieně, uprostřed našeho roadtripu, na vlastní oči viděli jednoho z kandidátů na budoucího papeže.
Nejjižnější město, kam jsme se vydali, bylo Assisi. Měli jsme za sebou náročný den na cestách a tak byl plán na večer jasný; zajít si na večeři, dát krátkou procházku po městě a jít brzo spát. Naše plejáda vtipných zážitků a občasných poserů ale neskončila. Ten večer začínaly v Assissi přípravy na místní bujaré oslavy jara zvané Calendimaggio. Jak přípravy probíhaly? Dost podobně jako u nás stavění máje na náměstí. My ale měli tu smůlu, že náměstí, kde se mája stavěla, se nacházelo přímo pod naším oknem. A tak jsme místo zaslouženého spánku shlíželi z okna a za hlasitých zvuků bubnů sledovali, jak se místní šohajové snaží s pomocí žebříků postavit máju. Byla by to moc pěkná kulturní vložka, kdyby netrvala víc než hodinu, o půl dvanácté v noci.
Náš pobyt v Toskánsku bych popsala jako jedno velký romantický klišé - staré vily, linoucí se kopce s vysokými stromy, vinice za každým rohem a ta nejpoklidnější atmosféra, kterou byste jinde jen těžko hledali. Po nekonečných pět dní jsme se ocitli někde mezi filmovými kulisami Pod toskánským sluncem a Jíst, meditovat, milovat.
V Dolomitech jsme strávili celkem čtyři dny, a i přesto, že to bylo žalostně málo času na to poznat všechny krásy italských Alp, vydali jsme se o kus dál, na jih. Čekalo nás jezero Garda provoněné sluníčkem, espressem a tou správnou italskou atmosférou.
Do Dolomit jsme dorazili sice bez jednoho stěrače, zato s hromadou očekávání. S jistotou můžu říct, že to byla láska na první pohled. Italské Alpy jednoduše nastavily laťku tak vysoko, až se staly mým osmým divem světa.
“Pojeď s námi na jachty” říkali, “bude prdel” říkali. Nevím teda, jak si zábavu představují ostatní, ale já jsem se během prvních 24 hodin na lodi dvakrát pozvracela, střelila si špunt od Prosecca do čela a k tomu se nám loď porouchala ještě dřív, než jsme vůbec stihli vyjet z přístavu. Úplná vysněná dovolená!