Roadtrip po Itálii - přípravy na třítýdenní cestu

Pokud byste se mě zeptali, jaká je moje nejoblíbenější destinace, bez přemýšlení bych odpověděla Itálie. Zbožňuju ji. Od jazyku (který se snažím už osmým rokem naučit), přes kulturu, architekturu, až po jídlo. Myšlenku na roadtrip po Itálii jsem tak v hlavě nosila už spoustu let, ale chtělo to čas, a toho správného parťáka, aby celý plán uzrál. 

Přítel se mnou moji lásku k la dolce vita sdílí. Nápad na to procestovat společně Itálii se nám tak oběma dlouho proháněl hlavou, a čas od času padla mezi řečí otázka "Tak co ta Itálie?".

V druhé polovině roku 2024 jsme o roadtripu konečně začali mluvit vážně; kam pojedeme, co chceme vidět, kdy vyrazíme. Hned od začátku jsme byli rozhodnutí, že se vyhneme hlavní sezoně. Zároveň jsme si chtěli Itálii opravdu užít, ne zběsile přejíždět z jednoho místa na druhý. To ale vyžadovalo spoustu času a tím pádem i ukrojit velký kus z dovolené. Abychom ušetřili co nejvíc dní, využili jsme Velikonoc a státních svátků na začátku května, a termín výletu naplánovali od 18. dubna do 9. května. A kudy měla cesta vést? Od Dolomit na severu až po Materu na jihu! No, ale ani jedno nám nevyšlo podle plánu.

Kdy a zhruba kam v Itálii pojedeme jsme tedy měli rozhodnuto. Teď už zbývalo "jen" vymyslet, kam přesně. Kudy povede trasa, jaká místa chceme vidět, ve kterých z nich přespíme a ve kterých jen zastavíme, pojedeme po dálnici nebo mimo ni? Odpovědi na všechny tyto otázky jsme si nechávali až do nového roku s tím, že od ledna to začneme dávat celý dohromady. V reálným životě to ale samozřejmě dopadne vždycky úplně jinak, a tak uběhl leden - a nic. Přišel únor - pořád nic. Březen - a my se stále nepodívali ani na to, kde bude naše první ubytování. Na konci března jsem už byla opravdu nervózní, moje plánovací nátura to prostě nezvládala, a tak jsem přítelovi oznámila "Tento víkend si sedneme na kafe a konečně naplánujeme ten roadtrip po Itálii! Žádný jiný blbosti nebudeme dělat, návštěvy, uklízení, vaření - nic!". Nad prvním espresso tonicem roku 2025 jsme se tedy konečně pustili do zmapování našeho il viaggio italiano. 

Před každou delší dovolenou mám velký oči a plánování roadtripu po Itálii nebylo výjimkou. Procházela jsem všemožný blogy, sociální sítě, u každýho druhýho místa se zastavovala a nadšeně vyjekla "tak sem se rozhodně musíme podívat!". A přitom jsem si pochvalovala, jak je to určitý místo vcelku po cestě, že se to může spojit s tímhlenctím a támhlenctím a že to je od sebe všechno kousíček. No, tak v Itálii to tak úplně nefunguje. Z českých poměrů jsme zvyklí, že nejdelší přejezd zabere zhruba pět hodin, a to už jste přejeli z jedné strany republiky na druhou. Ona je ale ta Itálie větší než Česko, a za pět hodin se nedostanete ani od rakouskoitalských hranic k Římu.

Na začátku jsme si tak malovali (teda hlavně já), že pohodlně procestujeme celou Itálii a tři týdny budou víc než dost. To je fůra času! Akorát, že ne. Když jsme se skláněli nad Google mapami a kontrolovali přejezdy, zjistili jsme, že od nejjižnější místa v severní části, které chceme navštívit (město Assisi) je to dalších šest hodin jízdy autem k nejsevernějšímu místu v jižní části (město Matera). Taky nám hned došlo, že máme spoustu míst, který chceme vidět na severu Itálie a spoustu míst, který chceme vidět na jihu Itálie, ale uprostřed nemáme nic. Pokud chcete namítnout 'A co Řím, ten je uprostřed Itálie', tak vás rovnou zarazím. Hned od začátku jsme s přítelem věděli, že nenavštívíme velká města, jelikož jsme se chtěli co nejvíc vyhnout davům (o tom vám povím ještě vtipnou historku v dalším článku) a taky protože jsme ve většině už byli - Řím, Bologna, Milán, Benátky, Neapol, Bergamo.

Jak jsme počítali potřebný počet dní, který chceme na každém místě strávit, začalo nám docházet, že jsme si tu cestu po Itálii malovali až moc růžově a není šance, abychom to za 21 dní stihli vidět všechno. A tak jsem jednoho dne přišla za přítelem se sklopenou hlavou a s hříšnou myšlenkou, co kdybychom se uskromnili a ten náš roadtrip po celé Itálii zkrátili na roadtrip po severní Itálii? Asi nad tím už taky nějakou dobu přemýšlel, protože začal přikyvovat ještě dřív, než jsem stihla větu dokončit. Tak snadno nastala první zásadní změna v našem plánu, tedy KAM pojedeme.

Nad roadtripem po Itálii jsme váhali tak dlouho, až jsme se termínem trefili do jubilejního roku, Svatého roku vyhlášeného papežem. Při téhle příležitosti navštíví Itálii mnohem víc lidí, než normálně - až 35 milionů poutníků. Abyste plně pochopili ironii toho, jak moc jsme se chtěli vyhnout davům a hlavní sezoně a přitom nastal pravý opak - Svatý rok se slaví jednou za 25 let. A kdo by to byl řekl, zrovinka to musí vyjít na náš roadtrip! Abychom přece jen náhodou neměli štěstí a nepotkali těch turistů málo, čtyři dny předtím, než jsme měli vyrazit (a teď mi snad všichni věřící prominou), zemřel papež. To už byla celkem slušná jistota, že turistů v Itálii bude opravdu hodně. Cesta se nám ale nechtěla odkládat na další rok, tak jsme se utěšovali myšlenkou, že se snad všichni vydají do Říma a zbytek Itálie zůstane "netknutý".

O pár dnů později jsem jela na pracovní výlet se zahraničními fajnšmejkry vína na Slovácko. Mezi účastníky byl i Ital, a tak jsem mu samozřejmě hned začala pyšně hlásit, že jedu na 3 týdny do Itálie a že to máme v plánu s přítelem vzít trochu dobrodružněji (nebo taky "na punk", jak jsme všem ležérně oznamovali, jakože to bude úplně v pohodě a vůbec nás to neděsí a už vůbec to nedrásá nervy mýmu extrémně plánovacímu já), takže ubytování budeme hledat až při samotné cestě. Ital jen zvedl obočí, zpod svých brýlí se na mě vědoucně podíval a řekl "No, víš, signorina, to je asi nejhorší možná doba, kdy můžete jet. Italové si v tu dobu berou dva týdny dovolené a tím pádem bude spousta hotelů i restaurací zavřená. Jen se na to podívej," řekl a začal vypočítávat na prstech, "čeká nás volno na Velikonoce, potom následuje svátek 25. dubna a nakonec je 1. května, kdy se slaví svátek práce." Já myslela, že náš největší problém se zavíračkou bude v době siesty. A tak se přímo před mýma očima rozsypala i druhá část plánu, tedy KDY jet. Musím se přiznat, že v tu chvíli jsem začala silně uvažovat o tom, že roadtrip nám někdo nepřeje a Itálii ochutnáme maximálně na konci vidličky obmotanou špagetami v restauraci za barákem.

Po příjezdu domů jsem přítelovi odvykládala moudrou, ale trochu nechtěnou radu od Itala. Pár minut jsme na sebe jen bezradně koukali a i když to ani jeden z nás neřekl nahlas, oba dva jsme to věděli. Jsme tak trochu v háji. Nakonec jsme se ale otřepali a řekli si, no tak holt pojedeme o týden později a na první týden cestování si najdeme ubytko. Dvě krize zažehnány, už stačilo jen zařídit dalších milion věcí a vyrazit!

Stěrače stírají! Ostřikovače stříkají!

Do pečlivých příprav na cestu se řadila i důkladná kontrola auta, kterýmu čítá už na 15 let. Byl to trochu risk s ním vyrazit na tak dlouhou cestu, hlavně po Dolomitských kopcích. Pořád to ale byla lepší možnost, než dát několik tisíc za půjčení auta. Přítel vzal našeho Forda na pořádnou prohlídku a nechal mu vyměnit všemožný oleje, zkontrolovat brzdovou kapalinu (aspoň myslím, o autech nic nevím), ale hlavně koupil fungl nový stěrače.

I když to tak na začátku roku vůbec nevypadalo, den před odjezdem jsme byli připraveni - cesta zmapovaná, kufry sbalený, svačinky nachystaný, auto zkontrolovaný, zásuvky vypojený, pracovní věci více méně dodělaný. Konečně přišel den D; v pátek 25. dubna jsme nacpali kufr i zadní sedadla auta taškama a vyrazili směr Itálie. Už když jsme vyjeli, tak hodně pršelo, a mělo to pokračovat celou cestu až do Dolomit. Přítel si pochvaloval, jak udělal dobře, když autu pořídil nový stěrače a pokaždé zajásal, když setřely kapičky deště na čelním skle (oproti těm starým, který po skle jen drhly a pokaždé ho spíš ještě víc ušmudlaly, to byl opravdu rozdíl).

V Mikulově jsme ještě zastavili na doplnění benzínu pro auto a kofeinu pro nás. Tou dobou už lilo jako z konve. Jen co jsme ale přejeli hranice Rakouska, začal jeden stěrač dřít o ten druhý. Pokaždé, když se stěrače zvedaly, aby otřely sklo, stěrač na levé straně se špičkou zadrhl o stěrač na pravé straně, na poslední chvíli se uvolnil a vystřelil do své správné pozice. Přítel se na to díval s hrůzou v očích a prohlásil "tak to je v p*deli, ten stěrač nám ulítne". Já jsem jen mávla rukou a odpověděla "ale né, to určitě né, vždyť to tam drží pevně." Takto jsme projeli skoro celý Rakousko (stále v hustém dešti), přítel při každém zadření stěračů potichu zaklel, až se před námi začaly tyčit první kopce Dolomit. Najednou, když se levý stěrač opět zasekl o ten pravý, vystřelil ze své pozice, naposledy nám zamával, a sklouzl po pravé straně okna pryč. Já s přítelem jsme otočili hlavou ve stejným směru, jako při napínavé hře tenisu.

Na chviličku nastalo hrobové ticho, jediný zvuk vydával dopadající déšť na kapotu auta. Já jsem se ale neudržela a vyprskla smíchy; celá ta situace mi přišla tak absurdní a i kdybych se snažila sebevíc, nikdy bych takovou historku sama nevymyslela. Musím ale uznat, že kdybych seděla na místě řidiče a kvůli dešti neviděla ani na krok před sebe, asi bych se tolik nesmála. Pršelo tak hustě, že se přítel při řízení musel dívat ven oknem na straně spolujezdce, aby vůbec viděl na cestu. Dobrodružství nám tak začalo ještě dřív, než jsme vůbec vkročili do Itálie.

Začti se do dalších příběhů