V Dolomitech jsme strávili celkem čtyři dny, a i přesto, že to bylo žalostně málo času na to poznat všechny krásy italských Alp, vydali jsme se o kus dál, na jih. Čekalo nás jezero Garda provoněné sluníčkem, espressem a tou správnou italskou atmosférou.
Nechali jsme za sebou vysoké pahorky Dolomit a vydali se směrem na jih, k Lago di Garda. Změna atmosféry a prostředí šla poznat hned na první chvíli - studená rána, rakouské názvy a bundy zapnuté až ke krku jsme vyměnili za hřející slunce na tváři, vůni poctivého espressa a italskou pohodu. Skoro bych řekla, že jsme zažili takový malý kulturní šok - stačilo jen pár hodin jízdy směrem na jih a dostali jsme se ze směsice rakousko-italské kultury přímo do la dolce vita.
Naše ubytování leželo na levé straně jezera v areálu letní rezidence, který okupovaly především rodiny s dětmi. Při plánování naší cesty jsme měli v hlavě tři nejdůležitější věci, kterým se vyhnout - letní sezoně, nejoblíbenějším turistickým místům, ale hlavně, HLAVNĚ, malým, rozmazleným a cukrem nadopovaným děckám. Když jsme zaparkovali auto v areálu a šli na recepci, vypadali jsme jako pár z hororu, který právě prochází strašidelným domem, obezřetně sleduje svoje okolí a čeká, až na něj vystartuje nějaká bestie. Ano, těmi bestiemi mám na mysli malý děti. Možná nebyl tak dobrý nápad vybírat si ubytování na poslední chvíli. Možná, že jsme si měli dopředu zjistit obvyklou klientelu rezidence. Možná, že jsme měli hledat ubytko blíž k jezeru, aby náš jediný výhled nesměřoval na ubohý parkoviště rezidence. Možná bych si teď tolik nestěžovala. Ale vážně jenom možná.
Raději jsme jakýkoliv hororový scénář nechali za sebou a vydali se objevovat. Náš první výlet se příznačně nekonal k nějakému městečku na pobřeží Lago di Garda, ale do Verony, která byla vzdálená jen půl hodiny vlakem od nedaleké stanice Desenzano del Garda. Dojmy z Verony bych shrnula tak, že vše, co se o ní tvrdí ve filmech i knížkách, je pravda. Včetně těch romantických klišé. I když, abych teda řekla pravdu, já jsem tam žádný romantický klišé nezažila. A to byste aspoň jedno čekali, když tam se mnou byl přítel. Nevadí, ještě nám zbývá Paříž.
Od klišé jsme se přesunuli ke kýčům, do Limone sul Garda. Představuje jedno z těch populárnějších městeček na Lago di Garda. Tohle místo je oblíbené hlavně kvůli své historii pěstování citronů. Ty tu najdete opravdu všude - u domů na citrusovnících, malovaných kachličkách umístěných do dlažby nebo do kamenných zdí domů značící ulici, ale především v obchodech s dárkovým zbožím. Věřím, že město kdysi mělo své osobité kouzlo, a možná jsem jeho záchvěvy cítila v krásném výhledu na hory a jezero, ale teď z něj zbyla jen velká změť nepřirozeně žluté barvy a přehlídky pro turisty. Nejvíc citronů tu opravdu najdete v obchodech a za několik eur si můžete pořídit všechno, co aspoň trochu zavání citrusovou vůní a laciným dárkem - od zástěr, přes tašky a svíčky, až po jídlo, jako jsou bonbony a limoncello (sladký likér vyrobený z citronů). Alespoň to mi připomínal autentičnost Itálie. Když jsme k tomu přičetli malou rozlohu městečka, mnohem menší, než kolik dokáže pojmout turistů za jeden den, prchali jsme odsud tak rychle, než mi někdo stihl vnutit jediný kýčovitý suvenýr na památku.
Z citronového šílenství jsme se přemístili do nejznámějšího města na jezeře, a to do Riva del Garda. (Všimli jste si, jak každé místo má trochu jinou předložku - di, sul, del?). Tohle město leží v oblasti Trentino až úplně na severu jezera. Pokud k městu jedete od jihu, doporučuju předat řízení jiným a vy se tak můžete kochat cestou podél pobřeží s výhledem na jezero a hory, které jen občasně přeruší skálový tunel. Překvapivě, i když je to nejznámější město na jezeře, nebyli tu skoro žádní turisti. Jak jsme z Limone sul Garda rychle prchali, tady jsme naopak spočinuli. Sedli jsme si do kavárny na náměstí Piazza III Novembre, ze kterého se otevíral nádherný výhled na jezero a okolní hory, a vychutnávali si ledové affogato. Kromě pozorování okolní přírody a ikonické Torre Apponale na náměstí jsme se bavili pohledem na skupinku cyklistů před námi. Rozvalení na plážových židličkách (stále patřících ke kavárně) popíjeli italský pivo a k tomu přikusovali klobásky, který si donesli z obchodu hned vedle (to není domněnka, výpravu za výživnou svačinkou jsme celou dobu sledovali). Podle řeči pocházeli z Rakouska. Ti by svůj původ nezapřeli ani kdyby mluvili tím nejjižanským italským přízvukem. Jelikož nám počasí přálo, zanechali jsme Rakušany jejich stereotypům, zaplatili jsme v kavárně a (protože zmrzliny nikdy není dost) s další porcí gelato jsme se bezcílně procházeli městem, s hřejícím sluncem na tváři a sladkou chutí na jazyku.
V Dolomitech jsme strávili celkem čtyři dny, a i přesto, že to bylo žalostně málo času na to poznat všechny krásy italských Alp, vydali jsme se o kus dál, na jih. Čekalo nás jezero Garda provoněné sluníčkem, espressem a tou správnou italskou atmosférou.
Do Dolomit jsme dorazili sice bez jednoho stěrače, zato s hromadou očekávání. S jistotou můžu říct, že to byla láska na první pohled. Italské Alpy jednoduše nastavily laťku tak vysoko, až se staly mým osmým divem světa.
“Pojeď s námi na jachty” říkali, “bude prdel” říkali. Nevím teda, jak si zábavu představují ostatní, ale já jsem se během prvních 24 hodin na lodi dvakrát pozvracela, střelila si špunt od Prosecca do čela a k tomu se nám loď porouchala ještě dřív, než jsme vůbec stihli vyjet z přístavu. Úplná vysněná dovolená!
Pokud byste se mě zeptali, jaká je moje nejoblíbenější destinace, bez přemýšlení bych odpověděla Itálie. Zbožňuju ji. Od jazyku (který se snažím už osmým rokem naučit), přes kulturu, architekturu, až po jídlo. Myšlenku na roadtrip po Itálii jsem tak v hlavě nosila už spoustu let, ale chtělo to čas, a toho správného parťáka, aby celý plán uzrál.