Do Dolomit jsme dorazili sice bez jednoho stěrače, zato s hromadou očekávání. S jistotou můžu říct, že to byla láska na první pohled. Italské Alpy jednoduše nastavily laťku tak vysoko, až se staly mým osmým divem světa.
Navigace nám ukazovala dojezd k ubytování dvacet minut, když jsme odbočili z hlavní silnice. Cesta, na kterou jsme najeli, víc než silnici připomínala adrenalinovou jízdu na horské dráze. Na míle se to vzdalovalo od pověstné cílové rovinky a kdyby naše auto vědělo, co ho čeká, nejspíš by to zapíchlo hned v Mikulově. Jak jsem řekla v minulém článku, byl trochu risk vyrazit s naším autem po Dolomitských kopcích; cesta k našemu penzionku totiž vedla přes hodně prudkou silnici s tak ostrými zatáčkami, že větším autem byste se tam těžko vytočili. S plně naloženým kufrem i zadními sedadly jsme byli já i přítel zpocení až na prdeli, když jsme se opatrně škrábali další prudkou zatáčkou. Na druhou stranu nám tento výběr trasy servíroval na stříbrným podnose neuvěřitelný výhledy na Dolomity, který s každým zdolaným kilometrem nabíraly na kráse. Než jsme stihli dorazit k ubytování, už jsem prohlásila, že Dolomity jsou naprosto nádherný místo a můj osobní osmý div světa. A to jsem z nich viděla tak jednu setinu.
Silnice nás nakonec dovedla až k našemu penzionu, který se nacházel v malé vesničce Klobenstein (z toho jména jde úplně cítit italský vibe, co), nedaleko městečka Bolzano. Klobenstein ležel na jednom z nižších vrcholků dolomitských kopců, i přesto se z něj naskýtal dechberoucí rozhled na horský masiv, stejně tak jako z našeho penzionu. Tedy pokud nemáte takovou smůlu jako my a nedostanete pokoj s jediným oknem, jehož výhled vede na autobusový nádraží hned vedle. Moje představa o tichých ránech na balkoně, s kávou v ruce a dekou omotanou kolem ramen se rozplynula tak rychle jako gelato v srpnovým vedru.
Po příjezdu jsme měli důležitý úkol - koupit nový stěrače. A tak jsme větší část prvního dne strávili přejížděním od jednoho autoshopu k druhýmu. Nejdřív jsme to zkusili v Bolzanu. Všude nás ale uvítaly jen zamčený dveře a zhaslý světla, i když se firmy na internetu pyšnily, že jsou otevřený už od 9 ráno. Uchýlili jsme se tedy k druhé variantě, což byly obchody s vybavením pro auta podél rychlostní silnice. Štěstí jsme měli až ve třetím obchodě. Poučení z minulých chyb jsme stěrače hned nasadili a ozkoušeli. K naší úlevě fungovaly perfektně, a tak konečně nadešel čas objevit italskou část Alp!
Co se přírody týče, oblast Dolomit je naprosto neuvěřitelná, ale kulturně od Itálie nemůže být víc vzdálená. To jsme poznali hned první večer, kdy jsme si ve vesničce zašli do restaurace na pizzu. To, co před námi přistálo na talíři, nesahalo ani na úroveň zmražené pizzy od doktora Oetkera. Kromě nic moc jídla jsou všechna veřejná označení popsána dvojjazyčně, v italštině i v němčině. Vliv rakouské kultury se promítl i do architektury, jako tomu bylo třeba v Bolzanu, kam jsme jeden den vyjeli. Tam jsme si ale poctivou italskou kuchyni vyhlídli už předem a pochutnali si tak na vcelku autentické neapolské pizze a jednom z nejsilnějších Limoncello spritz, jaký jsem kdy pila.
Při téhle výpravě do Bolzana jsme nejeli autem, ale využili jsme hromadnou dopravu. V oblasti, kde jsme bydleli, tedy v jižním Tyrolsku, nabízí turistům přespávajícím v oblasti velký benefit - od ubytovatele dostanete zdarma jízdenku po celém regionu, který platí na autobusy, vlaky, a dokonce i lanovku. Z cesty do největšího města jižního Tyrolska jsme si tak udělali zážitkovou jízdu. Nejdřív jsme se svezli z Klobensteinu do městečka Soprabolzano malým, roztomilým vláčkem, který jezdil tam a zpět po úzké jednokolejce, a potom jsme přesedli na lanovku, která nás svezla dolů až do města Bolzano. Malebnější výhledy při cestování hromadnou dopravou jsem nikdy nezažila - výhledy na okolní krajinu, na zelené louky, horské penziony i chaty a především na panorama Dolomit se zdály neskutečný. Bylo to jako projíždět v jednu chvíli Zemi Nezemí a Hobitínem.
Tím, že jsme jeli mimo sezonu (přelom dubna a května), jsme se zvládli vyhnout davům turistů. Objevil se ale jiný problém - sníh. Spousta sněhu. I když už bylo oficiálně jaro, na některých místech se stále držela zima. To nám dost komplikovalo plán výletů, protože jsme na silný zimní podmínky na vrcholcích dolomitských kopců nebyli připraveni. Počítali jsme s nějakými ostrůvky zamrzlého bělavého poprašku i s nižšími teplotami, ale s tlustou sněhovou pokrývkou rozkládající se po celém návrší hor rozhodně ne.
Museli jsme se tak vzdát plánu vyjet lanovkou na vrchol hory Seceda, jedné z nejikoničtějších v celých Dolomitech, kterou jsem měla vysoko na svém to-visit listu. Když už nám počasí ztížilo dostat se až nahoru, rozhodli jsme se podívat alespoň k jejímu úpatí, do údolí Val di Funes a do horské vesnice Santa Maddalena. A že to stálo za to. Kontrast zeleného údolí a zasněžené hory byl ještě krásnější, než kdybychom stáli na hoře samotné.
S přítelem nejsme žádní troškaři, a proto jsme si během pobytu v Dolomitech plánovali pořádný celodenní výlety. Seděli jsme na lavičce vedle kostela v Santa Maddaleně, před sebou měli panorama zasněžené Secedy, a porozhlíželi se po cestě, kterou bychom se mohli vydat a projít se tak po údolí. Palouk za kostelem protínala stezka, která ústila do lesa. Z výhledu, který jsme z lavičky měli, se zdálo, že cesta vede po okraji vesnice a končí na protějším konci. To vypadala jako hezká procházka, tak na hodinku klidným tempem, a tak jsme dojedli toasty a vyšli. V lese se pěšina rozdvojovala a i když se říká, když nevíš kam, jdi doprava, v tomto případě se to neosvědčilo, a my se tak museli vracet. Zprvu jsme si cestu užívali, povídali si o prvních zážitcích z Dolomit a plánovali, kam se vydáme další den. Postupně se ale pěšina proměňovala v úzkou a velmi, velmi prudkou stezku. Zpoza stromů se před námi tyčily tři menší hory. S hrůzou v očích a se špatným tušením jsme zakláněli hlavu na tu nejvyšší, ale i tak jsme šlapali dál. Konverzace už dávno ustala a mně i přítelovi zbyla energie jen na to šlapat do kopce a hlasitě přitom funět. Jasně, že byla možnost se prostě otočit a vrátit, ale říkali jsme si, že už musíme mít minimálně polovinu výšlapu za sebou. Navíc se nám nechtělo vracet úplně tím stejným směrem. A tak jsme funěli a šlapali dál. Po další třičtvrtě hodině jsme konečně došli na vrcholek hory, lapající po dechu a neschopni ani jednoho vítězoslavného slova, že jsme to nakonec zvládli. I tady byly výhledy krásný, ale většinu zakrývaly stromy rostoucí na stěnách přičleněných hor, a tak jsme neviděli ani na vesnici, ze které jsme tenhle smrtící výšlap zahájili. Až zpátky na ubytování jsme zjistili, kolik jsme vlastně ušlapali a do jaké výšky - když jsme stáli vyčerpaní na vrcholku hory a přemýšleli, jestli zkolabujeme, nacházeli jsme se v nadmořské výšce 1 784 metrů. Podle mě slušný výkon na to, že jsme se chtěli "jen trochu projít".
Do Dolomit jsme dorazili sice bez jednoho stěrače, zato s hromadou očekávání. S jistotou můžu říct, že to byla láska na první pohled. Italské Alpy jednoduše nastavily laťku tak vysoko, až se staly mým osmým divem světa.
“Pojeď s námi na jachty” říkali, “bude prdel” říkali. Nevím teda, jak si zábavu představují ostatní, ale já jsem se během prvních 24 hodin na lodi dvakrát pozvracela, střelila si špunt od Prosecca do čela a k tomu se nám loď porouchala ještě dřív, než jsme vůbec stihli vyjet z přístavu. Úplná vysněná dovolená!
Pokud byste se mě zeptali, jaká je moje nejoblíbenější destinace, bez přemýšlení bych odpověděla Itálie. Zbožňuju ji. Od jazyku (který se snažím už osmým rokem naučit), přes kulturu, architekturu, až po jídlo. Myšlenku na roadtrip po Itálii jsem tak v hlavě nosila už spoustu let, ale chtělo to čas, a toho správného parťáka, aby celý plán uzrál.
Hned na úvod vám dám jednu radu. Nejezděte do Říma v období vánočních svátků, a už vůbec ne na Silvestr. Z hlavního města Itálie se stává jeden velký karneval pro turisty.