První zkušební lety nebo takzvané “supy flights” mám za sebou a dnes mě čeká můj první operační let. To znamená, že už se jen nebudu cpát jídlem v první třídě a vyděšeně utíkat do kuchyňky když se mě pasažér na něco zeptá. Vůbec nevím, co od prvního letu čekat (a co by ostatní měli čekat ode mě), ale upřímně se tím nějak nestresuju, protože moje myšlenky se ubírají jen na čekající postel v hotelovým pokoji.
Oba dva supy flights byly úžasný. Supy flights máme vždy dva: jeden na B777 a druhý na A380. Jako úplně první let jsem vyfasovala turnaround do Istanbulu (posádka letí tam a zase hned zpět do Dubaje) a druhý layover v Dusseldorfu (posádka zůstává v destinaci). Crew na obou letech byla skvělá, všichni mě celou cestu zásobovali jídlem, jako bych měla jíst naposledy v životě (i když je pravda, že to bylo snad naposledy, kdy jsem se na letu najedla v klidu). Nevím, jak je to u jiných aerolinek, ale v Emirates platí takové nepsané pravidlo, že nová crew se na supy letech zásadně rozmazluje. Od již zmíněného přejídání v economy třídě až po první třídu, přes focení se v salónku pro první a business třídu až po privilegium sedět v kokpitu při odletu i příletu. A když máte štěstí na kapitána, dovolí vám udělat si i fotku přímo z kokpitu.
Z mých supy flights mi rozhodně zůstal v paměti CSV (nadřízený), což byl nejvíc v pohodě týpek a navíc jsme sdíleli společný nadšení pro vánoční trhy a jak tohle uslyším někoho říct, je mi hned jasný, že si budeme notovat. Navíc mi udělal fotku na svůj iphone v salónku a za to ho pasuju na největšího kabrňáka.
Dusseldorf mě sám o sobě nějak zvlášť nenadchnul (včetně vánočních trhů, na který jsem se po 3 měsících v Dubaji těšila úplně stejně jako malý děti na Ježíška). Za to mě naprosto uchvátila hotelová snídaně, kde jsem si pořádně pošmákla. Ani to laktózový cappuccino z automatu nezatočilo s mým žaludkem, což považuju za velký úspěch.
A ještě jedna perlička na konec, než si budu muset nasadit klobouček a nějakým způsobem si elegantně obvázat závoj kolem krku.
Jako správná cestovatelka jsem chtěla být připravená na všechny možný i nemožný scénáře a vyměnit si peníze na korejský won. Tak jsem si to naštrádovala k bankomatu před bydlením s umýslem vybrat si hotovost. Akorát si asi ten bankomat řekl, že hotovost v Korei nebudu potřebovat a vlastně i platební karta bude zbytečná. Když jsem si totiž chtěla vybrat hotovost z bankomatu, tak nějak se stalo, že mi tu kartu sežral a odmítal ji vrátit. Údajně jsem totiž zadala třikrát špatně PIN, o kterým jsem ani nevěděla, že ho mám. A to se prosím pěkně stalo pár hodin předtím, než jsem si tady sedla ve svým pokoji připravená odletět na druhou stranu zeměkoule. No, teď už tak připravená vlastně ne. Takže jsem tak trochu bez hotovosti, bez karty a tak trochu hodně v p*deli. :D
Pokud hledáte pár tipů na to, jak si zkomplikovat život, já jsem rozhodně ten člověk, na kterýho se obrátit. Tak vzhůru do oblak!
Do Dolomit jsme dorazili sice bez jednoho stěrače, zato s hromadou očekávání. S jistotou můžu říct, že to byla láska na první pohled. Italské Alpy jednoduše nastavily laťku tak vysoko, až se staly mým osmým divem světa.
“Pojeď s námi na jachty” říkali, “bude prdel” říkali. Nevím teda, jak si zábavu představují ostatní, ale já jsem se během prvních 24 hodin na lodi dvakrát pozvracela, střelila si špunt od Prosecca do čela a k tomu se nám loď porouchala ještě dřív, než jsme vůbec stihli vyjet z přístavu. Úplná vysněná dovolená!
Pokud byste se mě zeptali, jaká je moje nejoblíbenější destinace, bez přemýšlení bych odpověděla Itálie. Zbožňuju ji. Od jazyku (který se snažím už osmým rokem naučit), přes kulturu, architekturu, až po jídlo. Myšlenku na roadtrip po Itálii jsem tak v hlavě nosila už spoustu let, ale chtělo to čas, a toho správného parťáka, aby celý plán uzrál.
Hned na úvod vám dám jednu radu. Nejezděte do Říma v období vánočních svátků, a už vůbec ne na Silvestr. Z hlavního města Itálie se stává jeden velký karneval pro turisty.