I proto jsem se na let na Maledivy nějak zvlášť netěšila. Teď si možná říkáte "páni, ta se ale má, letět na Maledivy a ještě za to dostat zaplaceno, to je ale život". Tak to vás můžu hned uklidnit, protože to byl pouze turaround (let tam a hned zase zpět) a ještě k tomu noční let. V hlavě jsem si hýčkala jen představu mé opuštěné postele.
Z letu jsem se vrátila asi ve dvě odpoledne a vzhledem k prázdnému stavu mé ledničky jsem se pochlapila a šla nakoupit. Po tom, co jsem omylem vrazila do jednoho pána a na každej produkt ve svým košíku zírala 10 minut ve snaze najít čárový kód (ano, velice chytře jsem šla k samooblužné pokladně) jsem zhodnotila, že bych se měla vrátit na pokoj, zavrtat se hluboko do peřin postele a v rámci bezpečnosti lidí okolo mě už nevylézt.
V plánu na ten den bylo už jen volání s přítelem a společně strávenej večer u hororu. Jelikož byly teprve 4 odpoledne (v Česku 1), řekla jsem si, že si na chvíli schrupnu, než bude v Česku čas na popracovní padla. Hezky jsem se zachumlala do peřin, zavřela oči…a vzbudila jsem se další den v 8 hodin ráno. :D To nakupovací fiasko mi asi mělo napovědět, že moje tělo fakt potřebovalo vydatnej, ničím nerušenej spánek, kterej jsem mu taky po propařeným Silvestru dopřála (o tom více v příštím článku). Jen s týdenním zpožděním.
Rozhodně jsem se ale probudila odpočatá, s dobrým pocitem a taky…s pěkně opuchlým a červeným okem. Moc dobře to nevypadalo, asi něco mezi lehčí výměnou názorů před pochybným barem a nevinným štípnutím od vosy, který se proměnilo v alergickou reakci. Jestli si pamatujete scénku z Harryho Pottera, kdy Hermiona uvedla na Harryho žihadlové zaklínadlo a mu opuchl celej obličej, tak nějak podobně jsem vypadala já, jen u mě zaklínadlo zasáhlo pouze oko.
Další let mě čekal hned příští den ráno a to oko vypadalo fakt hrozně. Prvně jsem se trochu vyděsila, ale přece jen jsem zachovala chladnou hlavu a jako soběstačná, sebevědomá a samostatně žijící žena jsem hned volala mamce, aby mi dala svůj profesionální lékařský posudek.
Ta mi s ležérním klidem řekla, že mi asi jen nafoukalo do oka a že to určitě nic nebude, ale ať si i tak raději zajdu na kliniku, kterou máme v rámci Emirates k dispozici. Tak jsem se trochu uklidnila a posilněná snídaní utíkala na kliniku.
V ordinaci mě s přátelským úsměvem přivítala jedna ze sester na recepci. Její výraz se ale obrátil z vřelýho úsměvu na vážnej úšklebek jakmile zjistila, že nejsem objednaná. Hned mě začala důležitě poučovat, že teda jako ‘walk-ins’ nedělají a s tónem, kterej naznačoval, že mi dělá obrovskou službu mi oznámila, že má volný místo na 12 hodinu. Její sdělení mi teda přišlo dost divný. Co když se stane něco fakt vážnýho, třeba budu mít otřes mozku (podle mých předešlých lěkařských záznamů jsem na tenhle úraz specialista) nebo otevřenou zlomeninu? To mi jako řeknou “no ale slečno, my walk-ins neděláme, musíte být objednaná, to si teď budete muset počkat až pan doktor bude mít volno.” To bych měla sedět v čekárně dokud bych nepřišla na řadu a mezitím tam klidně i omdlela?
Každopádně jsem si tentokrát počkala a za dvě hodinky už jsem seděla na židli u moc milýho pana doktora. Kterej teda rázem přestal být milej, když mi oznámil, že mám v oku zánět a do Paříže bohužel nepoletím. A že tu infekci nebo zánět, co já vím, (podle mě ani on to sám pořádně nevěděl) jsem si přivodila já sama z make-upu.
Já jsem na něj chvíli tupě zírala a už už jsem chtěla odpovědět "Takže kvůli těm serepetičkám, co si vlastně ani na obličej patlat nechci, ale bohužel musím, nepojedu do Paříže?" Sice jsem už v Paříži jednou byla, ale celkem jsem se těšila, jak se přecpu na hotelové snídani a v nějaké super chic kavárničce si dám capuccino a crossaint a budu provozovat 'people watching', což je v mým překladu naprosto objektivní a nezaujatý posuzování každičkýho člověka, co projde kolem.
Naštěstí jsem pro jednou dokázala udržet jazyk za zuby a to moudro si nechala pro sebe. Místo toho jsem jen pokrčila rameny na znamení 'co se dá holt dělat', sebrala mastičku, která, jak doufám, do příštího letu zabere, protože na tu Srí Lanku už poletím!
Poslední etapa cesty po Itálii nás zavedla přes lesnatou krajinu Emilia Romagna, k luxusnímu Lago di Como a nakonec zpět tam, kde to všechno začalo - do Dolomit. Severní Itálii jsme tak ochutnali naposledy, a hned ve třech naprosto odlišných podobách. Dodnes se nemůžu rozhodnout, která mě uchvátila nejvíc.
Náš pobyt v Toskánsku bych popsala jako jedno velký romantický klišé - staré vily, linoucí se kopce s vysokými stromy, vinice za každým rohem a ta nejpoklidnější atmosféra, kterou byste jinde jen těžko hledali. Po nekonečných pět dní jsme se ocitli někde mezi filmovými kulisami Pod toskánským sluncem a Jíst, meditovat, milovat.
V Dolomitech jsme strávili celkem čtyři dny, a i přesto, že to bylo žalostně málo času na to poznat všechny krásy italských Alp, vydali jsme se o kus dál, na jih. Čekalo nás jezero Garda provoněné sluníčkem, espressem a tou správnou italskou atmosférou.
Do Dolomit jsme dorazili sice bez jednoho stěrače, zato s hromadou očekávání. S jistotou můžu říct, že to byla láska na první pohled. Italské Alpy jednoduše nastavily laťku tak vysoko, až se staly mým osmým divem světa.