Jak by se řeklo v jedné reklamě na ACC long, “hotovo, odkašláváme”. V mém případě bych teda spíš měla říct “hotovo, letíme”.
Po dvou měsících jsem konečně dokončila trénink a jsem ‘ready to fly’. Teda, aspoň doufám.
Byla to pořádná jízda, úplný roller coaster emocí. A neobešlo se to bez velké dřiny a spoooustu capuccin a mocha z Costy (tímto bych chtěla Costa coffee oficiálně poděkovat za doplňování energie - i když teda ty ceny za kafe jsou nehorázný).
Prošla jsem si dohromady čtyřmi částmi tréninku a musím se pochválit, že všechny vcelku slušně absolvovaný.
Po cestě jsem našla pár přátel a i přesto, že nás v poslední části tréninku rozdělili do jiných skupin, což se ze začátku zdálo jako jedno z těch horších rozhodnutí managementu, nakonec jsem za to ráda, protože mě to tak dovedlo ke skvělým novým lidem.
Co si teda z tréninku rozhodně budu pamatovat?
- Křičení evakuačního pokynu ‘jump and slide’ ze simulátoru Boeingu 777.
- Oslavu ve formě pizzy za úspěšné dokončení první části tréninku (a jak jsme to nevychytali s počtem kousků pizzy na jednoho člověka).
- Přízvuk trenéra GMT (lékařská část tréninku) jehož jméno jsem zapomněla a kvůli jeho složitosti jsem se ani neobtěžovala si ho zapamatovat.
- Vysvětlování porodu na palubě letadla od 50letého trenéra, o kterým pochybuju, že vůbec viděl porod vlastních dětí. Každopádně už jen ten podorobný popis ve mně zanechal posttraumatický syndrom.
- Paola z bezpečnosti a jeho nefalšovaný italský nos (nefalšovaný italský přízvuk k mé zklamanosti postrádal).
- Jídlo z tréninku na obsluhu. Bože, to jídlo! Jídlo zadarmo já vždy ráda, a když je k tomu ještě dobrý?
- Jak mě a Christinu z Chorvatska přijaly holky z nové skupiny mezi sebe jako kdybychom tam byly už od začátku.
- A hlavně všechny ty rána, odpoledne i večery prosezený nad leteckou biblí, která obsahovala každý detail letadel A380 a B777 a všech možných scénářů na palubě i mimo ni.
No, a jestli jsem připravená létat? Kdo ví, snad jo, ale jen v praxi se ukáže, jestli mě training college opravdu připravila na vše.
Tak už stačí jen říct letuškovské klišé 'See you in the sky'!
Poslední etapa cesty po Itálii nás zavedla přes lesnatou krajinu Emilia Romagna, k luxusnímu Lago di Como a nakonec zpět tam, kde to všechno začalo - do Dolomit. Severní Itálii jsme tak ochutnali naposledy, a hned ve třech naprosto odlišných podobách. Dodnes se nemůžu rozhodnout, která mě uchvátila nejvíc.
Náš pobyt v Toskánsku bych popsala jako jedno velký romantický klišé - staré vily, linoucí se kopce s vysokými stromy, vinice za každým rohem a ta nejpoklidnější atmosféra, kterou byste jinde jen těžko hledali. Po nekonečných pět dní jsme se ocitli někde mezi filmovými kulisami Pod toskánským sluncem a Jíst, meditovat, milovat.
V Dolomitech jsme strávili celkem čtyři dny, a i přesto, že to bylo žalostně málo času na to poznat všechny krásy italských Alp, vydali jsme se o kus dál, na jih. Čekalo nás jezero Garda provoněné sluníčkem, espressem a tou správnou italskou atmosférou.
Do Dolomit jsme dorazili sice bez jednoho stěrače, zato s hromadou očekávání. S jistotou můžu říct, že to byla láska na první pohled. Italské Alpy jednoduše nastavily laťku tak vysoko, až se staly mým osmým divem světa.