Je pátek a právě mě čeká první uniform check. Stojím před (bývalou) letuškou, která vypadá jako reklama na Barbie po 30 letech s naprosto předstíranou přátelskostí.
Nedá se nic dělat, všechno musí být do pondělí ťip ťop. Náušnice, nehty a stíny jsem vyřešila hned, s vlasy to už byl ale tvrdší oříšek. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou obarvení vlasů doma, ale s mým štěstím a umem bych ty vlasy opravdu měla oranžový, a tak jsem se nakonec rozhodla jít do jednoho šíleně fancy salonu (na doporučení Barbie). Za poslední roky jsem si navykla na zrzavý přeliv a to byl i plán pro první návštěvu dubajského salonu.
Salon vypadal sice jako z Netflixové série Dubai Bling, ale přeliv mi na první dobrou úplně nechytl, takže mi to kadeřnice musela dávat na dvakrát. A za tuhle všechnu nádheru jsem svoji peněženku odlehčila skoro o 600 (!) dirhamů.
Po druhým pondělním uniform checku, kdy mi vlasy byly stále vytknuty, si teda řeknu, že na ty fancy dubajský salony kašlu a vlasy si přebarvím na svoji původní hnědou, ať mám pokoj.
Tentokrát jsem šla do salonu 5 minut od mýho ubytování. Ujme se mě jedna přátelsky vyhlížející Filipínka (celkem změna od Barbie ve středním věku) a nejmíň 20 minut probíráme moje požadavky na správný odstín, který by se co nejvíce přiblížil mým původním vlasům. Všechno si odsouhlasíme, ještě k tomu dostanu nějakou special treatment na vlasy a o hodinu později sedím v křesle s novýma vlasama.
A když říkám novýma, tak vážně myslím NOVÝMA. Nevím teda, jestli jsem barvoslepá já nebo ta Filipínka, nerozuměla mi nebo chtěla experimentovat a já jsem se zdála jako dobrej pokusnej králík, ale moje vlasy jsou černý. Černý! Kdybych chtěla, s čistým svědomím můžu jít letos na Halloween za Samaru z hororu Kruh.
Nedá se nic dělat, tvářím se jako měsíček na hnoji jak jsem spokojená, vytřesu teď už z dost vytřepané peněženky dalších 500 dirhamů a běžím si na pokoj postěžovat sobě do zrcadla.
Jediný, co teda té Filipínce musím nechat je, že mám ty vlasy jemný jak nikdy předtím. Tak aspoň ta special treatment vyšla. :D
Do Dolomit jsme dorazili sice bez jednoho stěrače, zato s hromadou očekávání. S jistotou můžu říct, že to byla láska na první pohled. Italské Alpy jednoduše nastavily laťku tak vysoko, až se staly mým osmým divem světa.
“Pojeď s námi na jachty” říkali, “bude prdel” říkali. Nevím teda, jak si zábavu představují ostatní, ale já jsem se během prvních 24 hodin na lodi dvakrát pozvracela, střelila si špunt od Prosecca do čela a k tomu se nám loď porouchala ještě dřív, než jsme vůbec stihli vyjet z přístavu. Úplná vysněná dovolená!
Pokud byste se mě zeptali, jaká je moje nejoblíbenější destinace, bez přemýšlení bych odpověděla Itálie. Zbožňuju ji. Od jazyku (který se snažím už osmým rokem naučit), přes kulturu, architekturu, až po jídlo. Myšlenku na roadtrip po Itálii jsem tak v hlavě nosila už spoustu let, ale chtělo to čas, a toho správného parťáka, aby celý plán uzrál.
Hned na úvod vám dám jednu radu. Nejezděte do Říma v období vánočních svátků, a už vůbec ne na Silvestr. Z hlavního města Itálie se stává jeden velký karneval pro turisty.