Je pátek a právě mě čeká první uniform check. Stojím před (bývalou) letuškou, která vypadá jako reklama na Barbie po 30 letech s naprosto předstíranou přátelskostí.
Nedá se nic dělat, všechno musí být do pondělí ťip ťop. Náušnice, nehty a stíny jsem vyřešila hned, s vlasy to už byl ale tvrdší oříšek. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou obarvení vlasů doma, ale s mým štěstím a umem bych ty vlasy opravdu měla oranžový, a tak jsem se nakonec rozhodla jít do jednoho šíleně fancy salonu (na doporučení Barbie). Za poslední roky jsem si navykla na zrzavý přeliv a to byl i plán pro první návštěvu dubajského salonu.
Salon vypadal sice jako z Netflixové série Dubai Bling, ale přeliv mi na první dobrou úplně nechytl, takže mi to kadeřnice musela dávat na dvakrát. A za tuhle všechnu nádheru jsem svoji peněženku odlehčila skoro o 600 (!) dirhamů.
Po druhým pondělním uniform checku, kdy mi vlasy byly stále vytknuty, si teda řeknu, že na ty fancy dubajský salony kašlu a vlasy si přebarvím na svoji původní hnědou, ať mám pokoj.
Tentokrát jsem šla do salonu 5 minut od mýho ubytování. Ujme se mě jedna přátelsky vyhlížející Filipínka (celkem změna od Barbie ve středním věku) a nejmíň 20 minut probíráme moje požadavky na správný odstín, který by se co nejvíce přiblížil mým původním vlasům. Všechno si odsouhlasíme, ještě k tomu dostanu nějakou special treatment na vlasy a o hodinu později sedím v křesle s novýma vlasama.
A když říkám novýma, tak vážně myslím NOVÝMA. Nevím teda, jestli jsem barvoslepá já nebo ta Filipínka, nerozuměla mi nebo chtěla experimentovat a já jsem se zdála jako dobrej pokusnej králík, ale moje vlasy jsou černý. Černý! Kdybych chtěla, s čistým svědomím můžu jít letos na Halloween za Samaru z hororu Kruh.
Nedá se nic dělat, tvářím se jako měsíček na hnoji jak jsem spokojená, vytřesu teď už z dost vytřepané peněženky dalších 500 dirhamů a běžím si na pokoj postěžovat sobě do zrcadla.
Jediný, co teda té Filipínce musím nechat je, že mám ty vlasy jemný jak nikdy předtím. Tak aspoň ta special treatment vyšla. :D
Poslední etapa cesty po Itálii nás zavedla přes lesnatou krajinu Emilia Romagna, k luxusnímu Lago di Como a nakonec zpět tam, kde to všechno začalo - do Dolomit. Severní Itálii jsme tak ochutnali naposledy, a hned ve třech naprosto odlišných podobách. Dodnes se nemůžu rozhodnout, která mě uchvátila nejvíc.
Náš pobyt v Toskánsku bych popsala jako jedno velký romantický klišé - staré vily, linoucí se kopce s vysokými stromy, vinice za každým rohem a ta nejpoklidnější atmosféra, kterou byste jinde jen těžko hledali. Po nekonečných pět dní jsme se ocitli někde mezi filmovými kulisami Pod toskánským sluncem a Jíst, meditovat, milovat.
V Dolomitech jsme strávili celkem čtyři dny, a i přesto, že to bylo žalostně málo času na to poznat všechny krásy italských Alp, vydali jsme se o kus dál, na jih. Čekalo nás jezero Garda provoněné sluníčkem, espressem a tou správnou italskou atmosférou.
Do Dolomit jsme dorazili sice bez jednoho stěrače, zato s hromadou očekávání. S jistotou můžu říct, že to byla láska na první pohled. Italské Alpy jednoduše nastavily laťku tak vysoko, až se staly mým osmým divem světa.