Na jachtách v Chorvatsku

Do přístavu v Trogiru nedaleko Splitu jsme dojeli v sobotu odpoledne. Tam jsme se sešli se zbytkem posádky, která sestávala z dalších pěti lidí. Našeho kapitána jsem si představovala jako klasickýho Chorvata, který bude neustále mluvit o fotbalu, cintat Ožujsko od rána do večera a k tomu si pochvalovat, jak je to pivo dobrý. Dostali jsme ale kapitána ještě o level vyšší; jmenoval se Čenda, Čech jak poleno, vůbec se neostýchal chodit nahej do vody a hned první večer všem oznámil, že si do té vody chodí i ulevit. A ne na malou... Nechápejte mě špatně, byl to výbornej kapitán a dobrej chlap. Jen v něm toho testosteronu na mě bylo krapet moc.

Kráska, která měla vzít naši posádku na týdenní plavbu po Chorvatské Dalmacii, se jmenovala Sara a nebyla to jen tak obyčejná jachta, ale katamarán (pro mě jako naprostýho nemořeplavce to byla prostě jachta, ale teď už můžu machrovat, že vím, jaký je v tom rozdíl). Na palubě se nacházela dvě posezení - na přídi lodi a o pár schodků výš, tam, odkud úřadoval kapitán. Srdce Sary tvořila vybavená kuchyň s velkým stolem a sedačkami. V podpalubí byly čtyři kajuty, na každé straně dvě a všechny měly i vlastní koupelnu. Při prvním obhlídnutí tu byl záchod a umyvadlo se zrcadlem. Když to holčičí část posádky viděla, zeptala se Čendy, kde je sprcha. Dostalo se nám odpovědi, že sprcha je zabudovaná v kohoutku umyvadla. Aha. Hlavou mi probleskla vzpomínka na ubytování F1 po cestě do Paříže, kdy koupelny byly řešený podobným způsobem: člověk si mohl zároveň čistit zuby, sedět na záchodě a do toho se celej osprchovat. No, nikdo mi přece nesliboval, že pojedeme na jachtičce pro miliardáře.

Kajuta byl takový malý kamrlík, kam se jen taktak vešla postel. Ještě před odjezdem do Chorvatska jsme dostali pokyn, ať si s sebou nebereme kufry ani velký zavazadla. Při prvním pohledu na naši "lóži" jsem pochopila proč. Úložné místo tu sotva stačilo na pár kousků letního oblečení a tašky jsme jednoduše zanechaly tam, kam jsme je při příjezdu složili. 

Od příjezdu do přístavu nakonec trvalo ještě další dvě hodiny, než jsme se mohli nalodit; nejdřív bylo potřeba převzít a zkontrolovat loď a hlavně na ni odnosit všechny věci z auta, který bylo od přístavu vzdálený cca 600 metrů. Sobota je naloďovací den, takže jsme nebyli jediní, kteří zmatení a naprosto zlití potem lítali mezi přístavem a parkovištěm a zoufale vyhlíželi alespoň jediný volný vozík, který tu měli přesně pro tyhle účely na půjčení. Po 20 minutách bloudění sem a tam jsem byla už tak zdeptaná, že jsem navrhla, co kdybychom ty věci prostě odnesli sami. Od ostatních jsem se ale dočkala jen nevěřícnýho pohledu, jestli ty tašky s oblečením, jídlem a balíky vody na celý týden chci vážně odnosit v rukách, v 35 stupňovým horku, na rozpaleným betonu. Spíš ne, co?

Nakonec jsme ale přece jen jeden vozík směnili za 20 euro, o kterých jsme si ani nebyli jistí, že je dostaneme zpátky. To byl ale až druhořadý problém. Kolečko běhání od auta k lodi tak začalo nanovo. Už jsme byli opravdu uřícení a jediný, co nás drželo od omdlení, byla myšlenka na to, jak si vychutnáváme vychlazený pivo na lodi - teda aspoň mě. Když jsme přijížděli s poslední várkou věcí k lodi, mysleli jsme si, že tou dobou už musí být loď určitě předaná kapitánovi Čendovi. Ten nám ale oznámil, že to bude ještě nějakou dobu trvat a že není dobrý nápad odnosit všechny věci na loď, když je možnost, že bychom nakonec dostali loď jinou. Aspoň jsme mohli počkat na Saře, naší lodi. Bylo fajn si konečně na chvíli sednout, ale jak jsme stáli v přístavu, dost to houpalo. Tak moc, až mi začalo být špatně - ani nevím, jestli to zapříčinila houpající se loď, vyčerpání po cestě, nebo ostrý slunko. Každopádně jsem po chvilce přestala mluvit, a postupně se v obličeji přebarvovala do zelené barvy.

Takto jsme nějakou dobu seděli, já přemýšlela, jestli se "jen" pozvracím, nebo rovnou omdlím, až konečně přišel týpek z přístavu, aby s Čendou zkontroloval všechno od funkčnosti autopilota až po tekoucí vodu. A ještěže tak, protože Čenda zjistil, že nám vůbec nejede pravý motor. Že bychom si místo plavby po ostrovech dali jízdu v kolečku u přístavu? K prvnímu týpkovi se přidal na pomoc druhý, ale po několika minutách obcházení lodi a nechápavýho kroucení hlavy nakonec stejně museli zavolat mechanika, který tu náš kocábku opravil. No hurá! Sara teda byla oficiálně naše (a opravená), věci jsme konečně přemístili na loď a dokonce dostali zpět i těch 20 euro za vozík. Teď už začne ta dovolená? Ani náhodou! Ještě nás čekal nákup v obchodě toho jídla, který by v takovým horku nebylo dobrý dovézt už z Česka - ovoce, zeleninu, maso.

Během toho opičkování kolem nefunkčního motoru jsem celou dobu seděla na lodi, zelená jako Elphaba z Wicked. Říkala jsem si ale, že když na chvíli vyměním houpající se loď za pevnou zem, udělá se mi líp. Haha, jasně. Nakupování v obchodu byl naprostej horor, přítel běhal mezi regály a já mezitím doslova ležela na řídítkách vozíku, který byly to jediný, co mě udržovalo na nohách. V hlavě mi běhaly myšlenky o tom, kde bude nejdiskrétnější místo na vyzvracení; mezi balíky mouky, nebo do zastrčenýho rohu se sladkýma limonádama? Nákup v obchodu jsem nakonec zvládla bez zvracení, ale po cestě autem zpět k přístavu mi bylo jasný, že už je to velký špatný a jedinej způsob, jak si ulevit, je dostat to ze sebe ven. Přítel se na mě po očku celou dobu díval a jak zahlídl můj všeříkající pohled, řekl kamarádovi, který řídil, aby zastavil hned za závorami parkoviště a já tak mohla vyběhnout k záchodům. Ty byly sice blíž, než naše loď, ale pořád dobrých 300 metrů daleko. Stihla jsem doběhnout jen k nejbližšímu keři. No krásně ta dovolená začíná, že?

Z lodního deníku - špunt v čele, zvratky v moři a autopilot v háji

Další den, v neděli v půl desáté dopoledne jsme konečně vyjeli se Sarou z přístavu. K té slavností příležitosti jsem si nachystala i Mimosu (pro ty hříšníky, kteří nevědí, co to je, je to koktejl z Prosecca a pomerančovýho džusu). Než jsem stihla Prosecco pořádně odšpuntovat, vyletěl špunt sám od sebe a namířil to přímo do mýho čela. Naštěstí už potrefená jsem, takže mi to nemohlo ublížit. Na lodi se rozšířila dobrá nálada, všichni byli rádi, že konečně vyrážíme na plavbu, pouštěly se písničky, začaly se otevírat láhve (no dobře, ty se otevřely už den předtím). Nic nemohlo překazit takovej dobrej začátek plavby. Nebyli jsme ani kilometr od přístavu, když Čenda prohlásil "Nejede mi autopilot, musíme se vrátit zpátky". No to snad ne. A tak místo toho, abychom společně s ostatními katamarány vyjížděli na otevřený moře za dobrodružstvím, krčili jsme rameny, když jsme je míjeli a jeli zpět do přístavu. Začal debata o tom, že pokud to nezvládnou opravit, tak se budeme muset přestěhovat na jinou loď. Všem se v očích mihla hrůza při představě, že budeme muset vydělat všechny věci z kajut, z ledničky, z úložných prostor v podlaze, ze skříněk v kuchyňce a všechno to přenosit na jinou loď. Pak se k tomu přidala debata o tom, na jakou loď by nás vlastně přestěhovali, když jsou všechny zabraný. V přístavu kotvila už jen jedna loď, která byla objednaná pro tenhle výlet. Byla ale o dost menší, než naše Sara a na přídi lodi měla místo pohodlných sedaček jen síť. Najednou nám naše loď vlastně nepřipadala tak špatná, kajuty nebyly už tak malý a sprchování nad záchodem? Pf, žádný problém!

V přístavu jsme si takto postáli hodinu, připraveni kdykoliv začít protestovat, že se na tu druhou loď určitě nestěhujeme. Kapitán Čenda se snažil problém s autopilotem vysvětlit týpkům z přístavu, ale protože jeho angličtina hodně pokulhávala, vypadala konverzace mezi nimi nějak takto:

Čenda: "Autopilot - kaput!"

Týpci z přístavu: "It's not working? It will work when you go on the sea."

Čenda: "Ne, ne! Autopilot - kaput! Vůbec nefunguje!"

S naší pomocí jsme problém s autopilotem zaměstnancům přístavu nakonec vysvětlili. Opět přišel mechanik, který naši korábku opět opravil a my tak mohli opět vyjet. Byl tohle poslední problém s lodí během naší cesty? Ani zdaleka. V průběhu týdne se pokazilo snad všechno, co mohlo; z neznámýho důvodu přestala téct voda, i když byly oba dva tanky naplněný, jeden den nám vůbec nefungovala elektřina a s tím i spojený autopilot, poslední den nám zase vypověděl plyn a my tak museli prosit kapitána z druhé, spřátelené lodi, aby nám půjčil svoji plynovou láhev. 

Ani pro mě žaludeční útrapy neskončily - pár hodin aklimatizace na vodě nejspíš nebyly dost. Ještě ten den nás čekala nejdelší plavba za celou dobu, jeli jsme osm hodin, což samo o sobě není problém. Ten nastane až když je silný vítr a s lodí to houpe jako na kolotoči. Každej to řešil po svým - někdo se omámil alkoholem, někdo seděl nahoře u kapitána, kde vanul příjemný vítr a zmírňoval tak účinky mořské nemoci, někdo se snažil přežít na zádi lodi, kde zároveň foukalo, ale nežhnulo ostrý slunce. To byl můj případ. Seděla jsem na zádi lodi a rozptylovala se pozorováním skleniček na stole, který se při každým zhoupnutí posunuly o dobrých 30 centimetrů doprava nebo doleva. Chybu jsem ale udělala až v ten moment, kdy jsem si šla dát do kajuty mobil na nabíječku. Věřte mi, když jsou tak velký vlny, i jedna minuta v podpalubí stačí. Vyšla jsem zpět nahoru, sedla si na sedačky na zádi a ukolíbaná vlnami jsem na chvíli zavřela oči. Probudil mě až nepříjemný pocit v žaludku. Stihla jsem se jen otočit na jednoho člena posádky a spíš oznamovacím tónem jsem se zeptala "Můžu zvracet do moře?". Ani jsem nečekala na odpověď a co nejrychleji jsem přeručkovala ke schůdkům, těch se přidržovala, mezitím co jsem trochu nešikovně pozvracela palubu. No co, nechtěla jsem se moc naklánět, abych náhodou nesletěla po hlavě do vody! 'Jestli mi celej týden bude takhle blbě, tak to bude dovolená fakt za trest' říkala jsem si.

Naštěstí to byl poslední záblesk mořské nemoci. Na houpání lodi jsem si zvykla, a dokonce si ho i oblíbila, hlavně při usínání. Dny na palubě plynuly příjemným monotónním tempem. Ráno jsem se budila za zvuků zapnutého motoru, který Čenda nažhavil vždy, když bylo potřeba dobít palubní baterie. Jakmile zavelel, že je čas k vyplutí, mužská část posádky zvedla kotvu, nebo nás odvázala od bójky a vydali jsme se na cestu. Dopoledne jsme vyplňovali válením a sluněním se na jedněch ze sedaček na palubě lodi a největší aktivitu představovalo vaření obědu. Pluli jsme podle předem jasně daného plánu, ale každý den, než jsme dojeli do přístavu, zastavili jsme v nějaké zátoce a zaplavali si v moři. Večery potom trávil každý po svém - někdo se člunem přemístil na pevninu do přístavního městečka na pořádnou sprchu a točený pivo, někdo zase přeskočil na jinou loď za příslibem zábavy, alkoholu a obměny lidí, a kdo chtěl mít klid, zůstával na Saře, popíjel a kochal se výhledem na večerní moře.  

Z přístavu Marína Baotič v Trogiru jsme vypluli do Komižy na ostrově Vis. Další dny jsme pokračovali do města Vis, dál do Vela Luky na Korčule - ano, to je tam, kde byli spatřeni žraloci. My jsme se ale naštěstí kochali výhledem na čtyři delfíny, kteří skotačili kolem naší lodi. Během plavby jsme ještě zavítali do Palmižany u Hvaru a poslední den jsme kotvili ve vesnici Nečujam na ostrově Šolta. Saru jsme pak vrátili opět v Trogiru a děkovali jí, že nevypověděla ani jeden svůj motor uprostřed otevřenýho moře a taky Čendovi, že nás s její pomocí doplavil bezpečně zpět do přístavu.

Začti se do dalších příběhů