Ze života letušky Emirates

Po dlouhých šesti měsících, z něhož mi dva zabraly trénink a čtyři pobyt na palubě letadla, jsem doletěla až na svoji promoci v Emirates. Tu jsem skoro propásla, nejen kvůli souhře několika událostí, ale hlavně mojí tvrdohlavostí.

Procházela jsem se po ulicích Kodaně a jediný, co mi v tu chvíli chybělo, bylo dobrý flat white v ruce. Na layoverech jsem si vytvořila zálibu hledání lokálních kavárniček, a tak jsem se i tentokrát rozhodla jednu takovou najít. Něco tomu ale chtělo jinak, a místo vychutnávání si kodaňskýho kafe jsem započala svůj vlastní ramadánský půst.

Poslední článek o Torontu jsem zakončila větou, že ona zvracející holčička byla jen začátkem nejobtížnějšího letu, jaký jsem vůbec kdy s Emirates zažila... a turbulence s tím rozhodně neměly nic společnýho. Co se tedy dělo po příletu do Washingtonu a proč na tenhle let nikdy nezapomenu?

Začátkem roku jsem měla naplánovaný let na západní část polokoule - Toronto, Kanada. Na první pohled jsem nevěděla, kam že to mám letět, protože zkratka pro letiště v Torontu je YYZ. Jakmile jsem si v tom ale udělala jasno, začala jsem se neuvěřitelně těšit. To jsem ještě netušila, že prožiju jeden z fyzicky i psychicky nejnáročnějších letů vůbec...

Vzpomínáte, jak jsem v jednom článku přísahala, že se mnou to cestování tak náročný normálně nebývá? Tak tento článek bude potvrzením, že si občas trochu lžu do kapsy. Ve dvou naprosto nesouvisejících událostech popíšu, jak to výletování se mnou může být veselý.

Přesnější název tohoto článku by byl "Pařba v Hanoji a kocovinová léčba v UNESCO památce". Tím bych spíš zaujala pozornost, ale taky bych tím prozradila příliš mnoho. Tohle je poslední část asijské jízdy a jaká je náhodička, že se rozepíšu zrovna o zakončení roku a oslavě Silvestra ve Vietnamu?

Po prvotních dobrodužných zážitcích v Bangkoku nás čekal let na otočku do HongKongu, kterej byl celkem náročnej kvůli minimu času na servis a většinové absence angličtiny u pasažérů. Let jsme ale i tak zvládli a už se nemohli dočkat na další den v srdci Thajska, tentokrát vybavení zkušenostmi a poučení z chyb předešlýho layoveru.

Od té doby, co jsem přijela do Dubaje, mě střídavě navštěvuje a opouští trochu větší nachlazení. Teď je zrovna to období, kdy mě zase potěšilo svojí návštěvou.

Ani nevím, kde začít. Když nepočítám Düsseldorf, tyto tři destinace byly moje první pořádné layovery se vším všudy. A když říkám se vším všudy, tak opravdu se vším - ochutnala jsem své první korejské barbecue, ztratila sebe, svý nervy a taky kamarádku v obchoďáku, opila se na Nový rok ve Vietnamu, potkala úžasný lidi a hlavně poznala skvělý místa.

Je půl dvanácté v noci a já sedím na židli ve full uniform (klobouček na mě čeká položený na kufru) a s pohledem na svoji postel se rozmazluju myšlenkou, jak bych si tam 100x raději lehla zpátky, než se chystala na let do Jižní Koreji.